Děkabristé

Děkabristé

Interregnum a předvečer povstání

Navzdory zprávám, jež byly často zpožděné, neměla vláda přesný obraz o rozsahu děkabristické organizace. Ovšem ani sami spiklenci neměli klidné spaní. Hnutí, ve kterém stále existují nějaké rozepře a ve kterém se stále vedou jednání, je nejednotným uskupením mající chatrnou konzistenci. Na členy působí velký tlak, ujíždějí nervy, objevují se zrádci. Policie je na stopě. Dokonce sám Pestěl pochybuje o úspěchu akce a uvažuje o audienci u cara Alexandra, který se vydal na inspekční cestu do jižních oblastí, kde náhle umírá v Taganrogu dne 19. listopadu 1825. Plán děkabristů zněl, že povstání má začít po smrti cara, ať už zemře přirozeně či s něčí pomocí. Povstání také velmi nahrála skutečnost, že car Alexandr tajně ustanovil svým nástupcem Mikuláše a ne dle tradice Konstantina. Státní hodnostáři tak milně vedli vojáky k přísaze Konstantinovi. Poté, co se věci vysvětlili, se konala nová přísaha v Petrohradě a to carovi Mikulášovi. V té době, 26.prosince (14. dle ruského kalendáře), využívají situace děkabristé (rus. dekabr=prosinec) v čele s Rylejevem a Bestuževem, kteří pod záminkou zachování věrnosti Konstantinovi agitují pro povstání v Petrohradě. Ovšem zárukami jsou jim jen čestná slova oslovených. Stále se řeší obsah direktiv, které už se měly plnit. Vzniká zmatek. Rylejev spoléhá na spontánnost povstání. Rozkaz zní přinutit Senát k vyhlášení politických svobod a změně ústavy dle švýcarského a severoamerického vzoru.