Historické parky a zahrady, metody obnovy a ochrany a vývoj názorů na danou problematiku; dějiny parkových úprav v Evropě od renesance do 20. století

Definice historické zahrady

Florentská charta definuje historickou zahradu jako architektonickou a vegetační kompozici, jež je z hlediska umění nebo dějin celospolečensky významná a je považována za památku. Jedná se o architektonickou kompozici (plán zahrady včetně vegetační složky a její reliéf; rostlinná hmota: dřeviny, jejich objem, barevnost, rozmístění, vzájemné poměry; její stavební či dekorativní prvky; její tekoucí i stojaté vody s příslušným zrcadlením) jejíž materiál je především rostlinný, takže živý a jako takový pomíjející a obnovitelný.

Historická zahrada vyjadřuje úzké vtahy mezi civilizací a přírodou, je to místo blaha, vhodné k meditaci a odpočinku, stává se rájem a zároveň svědčí o kultuře, stylu, příslušné epoše, také o osobnosti a originalitě jejího tvůrce. Historické zahrady jsou památkami zahradního umění, jež jsou spojeny s určitým slohovým názorem doby, ve které vznikly. Historické zahrady a parky tvoří jako památky zahradního umění početnou, slohově významnou vývojovou řadu, jež je důležitou součástí hradů, zámků, klášterních areálů, šlechtických paláců, měšťanských domů a vil i městských aglomerací, a jsou považovány za umělecké dílo architektonizované přírody. Vzhled zahrady vyplývá ze stálé rovnováhy mezi cyklickou změnou ročních období, rozkvětu a odumírání přírody, z umělecké vůle a důmyslného záměru, který se snaží ustálit její stav.