Úvod k metodám archeologické práce

dějiny pravěku se zabývají nejdelším obdobím lidských dějin - od počátku formování nejstarších předchůdců člověka (proces antropogeneze) - tj. od období třetihor (asi před 5,5 až 6 mil. let) do doby vzniku prvních raně státních útvarů, kdy se objevuje mj. písmo a lidé začínají dějinné události zaznamenávat
- neprobíhá všude stejně:
na Blízkém Východě tak pravěk končí na počátku 5. tisíciletí - Mezopotámie, zanedlouho i Egypt
ve střední Evropě de facto až vznikem prvních raně středověkých státních útvarů
v Čechách asi do 10. století
v Austrálii do jejího objevení Evropany

pramenná základna - velmi dlouho pouze hmotné stopy a pozůstatky, uchované na povrchu či pod povrchem země - jejich vyhledáváním, dokumentací a interpretací se zabývá pravěká (prehistorická) archeologie

prehistorie a protohistorie - obecněji vymezené vědní obory, zabývající se dějinami pravěku - vedle vlastní archeologie využívají i poznatků mnoha dalších vědních disciplin z oblasti věd společenských (kulturní antropologie, etnologie, psychologie, sociologie, filologie atd.) i přírodních - pro poznání dějin pravěku má totiž velký význam také studium vývoje přírodního prostředí, v němž probíhaly - nezbytná spolupráce s mnoha obory - geografie, geologie, pedologie, klimatologie, botanika, zoologie, fyzická antropologie, ekologie;
datování pravěku bylo dlouho problémem
- z poč. vodítka srovnání nálezů: korálky z vyspělé kultury se najdou u nevyspělé kultury a podle toho lze nevyspělou k. datovat
- metody, vycházející z měření doby rozpadu radioaktivních izotopů či z měření kumulace energie (světelného záření) v minerálech apod. - tedy využívající výsledků objevů v nukleární a kvantové fyzice
- pro absolutní datování dnes nejvýznamnější metoda dendrochronologická - pro svou přesnost