Regionalizace - Regionální vědy

Nárůst regionalismus v Evropě je patrný zejména po 2.světové válce, zejména v 60. letech, kdy nabyl zcela nového obsahu . Současný regionalismus klade důraz na ekonomickou a politickou dimenzi, zatímco tradiční formy (snaha o uchování specifických kulturních, etnických tradic regionu) ustupují do pozadí.
V současnosti lze regionalismus charakterizovat jako soubor cílů, opatření a nástrojů vedoucích ke snižování velkých rozdílů v socioekonomické úrovni jednotlivých regionů. Je to koncepční a cílevědomou činnost veřejné autority usilující o eliminaci negativních důsledků teritoriálně nerovnoměrného ekonomického rozvoje a probíhajících strukturálních změn.
Je to snaha definovat územní celky pro prostřední úroveň vlády a správy na národní a lokální úrovni, aby veřejná správa a regionální plánování byly výkonnější a efektivnější. V EU často nastává situace, kdy centrální vláda vytváří regiony, kterým neposkytne žádné rozhodovací pravomoci (Řecko, Švédsko, Irsko, Dánsko, Maďarsko), v tomto případě se jedná o funkční regionalismus.
Regionální samospráva je plně vyvinuta ve Španělsku a Itálii, mluví se o regionálním státu, samosprávné regiony jsou považovány za základní článek správního systému. V řadě dalších zemích EU fungují regiony plnící úkoly státní správy. Regiony se zapojují do nadnárodních struktur a hájí regionální rozměr života společnosti. V EU vznikl v r. 1994 Výbor regionů, který je poradním orgánem Komise, která bez jeho vyjádření nemůže přijmout žádné opatření dotýkající se regionálních aspektů integrace.
EU začíná být nebezpečně neprůhledná. Potřeba regionalizace spojená s nasloucháním regionálních zájmů muže vést v budoucnosti ke vzniku druhé komory parlamentu - „Senát regionů“.