Empiricko-analytický přístup ke zkoumání v politologii

Teoretické přístupy v politologii se vyvíjejí od počátku samotného zkoumání politiky. Během vývoje studia politiky se zformovaly tři nejdůležitější proudy. Jedná se o přístup ontologicko-normativní, historicko-dialektický a empiricko-analytický (Říchová, 2000: 19). Přístup ontologicko-normativní je spojován s prvními filozofy zabývajícími se politikou, Platónem a Aristotelem. S rozvejem studia přírodních věd se začal obdobný způsob prosazovat i ve studiu věd společenských. To dalo vzniknout směru historicko-dialektickému. Jeho hlavní myšlenky jsou spojovány s Karlem Marxem, který se pokusil vylíčit dějiny pomocí ekonomických zákonitostí.

Až po těchto dvou směrech se dostal do popředí přístup empiricko-analytický. „Třebaže se těšila menší prestiži než normativní teoretizování, lze empirickou tradici vysledovat už v prvopočátcích politického myšlení. Lze ji spatřovat v Aristotelově pokusu o klasifikaci ústav, v Machiavelliho realistickém vylíčení státnictví a v Montesquieuově sociologické teorii státu a práva“ (Heywood, 2004: 33). Ačkoliv je možné vystopovat empiricko-analytický přístup už v antickém Řecku, jeho zásadnější prosazení přichází až období novověku. Důležitou roli sehrál rozjov empirismu v 17. století a díla teoretiků Johna Locka Davida Huma (Heywood, 2004: 34).