Měření povrchové a vnitřní rezistivity

1. Teoretický úvod


1.1 Vodivé materiály
V technické praxi se jako vodivé materiály používají nejčastěji kovy jejichž rezistivita se
pohybuje v rozmezí 10-6 - 10-8 Ωm. Do této široké skupiny patří nejen materiály používané
pro samotné vedení proudu, které mají rezistivitu řádově 10-8 Ωm, ale i materiály speciální, u
kterých máme kromě vodivosti i některé další specifické požadavky. Mezi tyto materiály
řadíme např. kovy a slitiny určené pro kontakty (kromě vodivosti požadavky i na vlastnosti
mechanické, tepelné a chemické) a tzv. odporové materiály, určené pro výrobu rezistorů a
topných drátů (rezistivita ~ 10-6 Ωm, dobré tepelné vlastnosti).
1.2. Přechodový odpor kontaktů


1.2.1. Kontakt
Kontaktem nazýváme dva vodiče elektrického proudu, které se vzájemně dotýkají a kterými
prochází proud z jednoho do druhého místem jejich vzájemného dotyku.

Vzhledem k tomu, že plocha žádného kontaktu není absolutně rovná, prochází proud
úžinami, vzniká takzvaný úžinový jev. Ten je jednou z hlavních příčin přechodového odporu kontaktů.

1.2.2. Přechodový odpor
U plošných kontaktů představuje vlastní styčné místo jen malou část celkové kontaktní plochy
(SZ). Proudové čáry se do tohoto, tzv. úžinového, místa zužují a proud prochází jen přes
malou styčnou plochu SU. Přítlačnou plochou SP nazýváme plochu, na kterou se těleso
kontaktu deformuje působením přítlačné síly; tato plocha však může být z části pokryta
nevodivým povlakem, proto SP bývá větší než plocha SU, přes kterou skutečně pochází proud.