Judith Herrinová : Ženy v purpuru ( Praha 2005)

Judith Herrinová : Ženy v purpuru ( Praha 2005)

Tři ovdovělé ženy - Irena, Eufrosyne a Theodora, vykonávaly císařskou moc a změnily chod dějin byzantské říše. Vykonávaly v Byzanci svou autoritu a vliv v poslední čtvrtině 8. a v 1.pol. 9.st. jako manželky císařů Leona IV. (775-780), Michaela II. (820-829) a Theofila (829- 842). Jejich zásluhou nebylo však jen to, že samy podporovaly kult ikon, ony obnovily jejich uctívání po dvou obdobích oficiálního ničení ikon. Přivdáním do vládnoucí dynastie získaly tyto ženy spojení s autoritou byzantského panovníka, nejprve prostřednictvím svých manželů a později prostřednictvím svých synů. I jako vdovy se nepřestaly odívat do císařského purpuru a našly si jiné cesty, jak ovlivňovat chod dějin. Dovedly si získat přízeň mužů. Ve skutečnosti obnovily patriarchální řád.
Snad již neexistuje další případ tří generací žen, jež by se postavily do čela jasně vymezeného hnutí a prosadily se. Byzanc je proslavená svými císařovnami. V klasickém světě se, s výjimkou Kleopatry a Agrippiny, objevuje jen málo takových žen, v islámském svět pak žádná,v raném novověku postavy jako Alžběta I. byly zcela ojedinělé.
Z mnoha podobení se ví, že oděv císařovny se skládal z mnoha vrstev hedvábných tkanin protkaných zlatými a stříbrnými nitkami a zdobených drahými kameny. Převládala purpurová barva (purpurová barva spojována s císařskou rodinou a s vysokým společenským postavením, jelikož purpurové barvivo příliš drahé- získávalo se z drobných korýšů a jeho výroba pracná). Kromě purpurové barvy to byly ještě červené boty, které byly výsadním právem císařského páru a které zdůrazňovaly důstojnost císaře a jeho manželky.
Od byzantských císařů se očekávalo, že povedou vojsko do války a budou vykonávat úlohu jako hlava církve. Našli se tací (např. Justinián), kteří vojenské úkoly svěřovali svým generálům. Ženy mohly také pověřit vedením vojska své generály,diskriminace nastala až v úloze církve- ženy nemohly přijmout kněžské svěcení, nebylo jim dovoleno vstoupit do kněžiště kolem oltáře, proto musely vymýšlet nové způsoby, jak spolupracovat s patriarchou. Podle byzantských historiků ženy panovnice méně vybaveny schopností vládnout, neboť trpí vrozenou fyzickou a mravní slabostí, postrádají politické zkušenosti a znalosti. Když však PCI mají špatný konec, ženám je přisuzována větší vina, než je spravedlivé. Panuje podle tehdejších historiků také představa, že ženy jsou neschopné sledovat složité teologické spory a že mají slepou víru v názorné pomůcky bohoslužeb, jako jsou ikony. Ale byly to právě tyto tři ženy, které v oblasti náboženské zahájily nový směr. Trvaly na tom, aby bylo odmítnuto to, v čem spatřovaly nepřístupnou novotu- zákaz svatých obrazů. Tyto ženy prosadily zvrat oficiálního ikonoklasmu a ikony zaujaly opět své místo v kultu východní církve.